Když se loučíme s blízkým člověkem, jistě si vybavíme spoustu vzpomínek na to, co jsme společně s ním prožili. Také na Editu budou jistě nejvíc vzpomínat její nejbližší, jak ještě uslyšíme v řeči synovce Tomáše na závěr dnešního obřadu.
Teď mi dovolte malou osobní vzpomínku. Edita patřila mezi výrazné farníky. Byla členkou pastorační rady, zpívala ve sboru a působila jako dobrovolnice v pastorační péči o nemocné v paseckém Sanatoriu. Rád vzpomínám na všechny hudební projekty, Vánoce, Velikonoce, či Hody, kde také Edita zpívala. Nyní v ní po Ondrovi Kolářovi ztrácíme dalšího výrazného člena. Vděčný jsem také za Editino působení na Sanatorce, kde se nám také spolu s Petrou Niklovou a kaplankou Katkou Grygovou podařilo vytvořit fungující tým a prožít krásné mše svaté.
Editin potenciál v péči o nemocné a potřebné byl však větší, působila i na dalších místech, jak ještě dnes uslyšíme.
A teď trochu obecněji. Možná by kohokoliv z nás mohlo napadnout, jestli naše činnost, ať už v péči o nemocné, nebo v jakémkoliv jiném oboru, má nějaký smysl. Mně osobně se dostalo velkého povzbuzení v jednom projevu papeže Františka, který řekl: „nebude zapomenuto nic z toho, co jste s láskou vykonali“. I když nám může připadat, že to co děláme je marné, Bůh o tom ví. Ví o tom, pokud něco děláme s láskou a nasazením pro druhé.
Bůh na nás nezapomíná, můžeme se na něj spolehnout i ve všech našich souženích.
Boží vůle je, abych žádného neztratil, ale abych je vzkřísil v poslední den, říká Ježíš v evangeliu, které jsme slyšeli. Myslím, že právě v této větě spočívá křesťanská naděje. Bůh se stal člověkem, Ježíš přišel na tento svět, abychom ho mohli následovat. A to nejenom v pozemském utrpení a smrti, ale také ve vzkříšení.
A tak svěřme sestru Editu Bohu s nadějí na vzkříšení a s poděkováním za všechno, co s láskou vykonala.