Jistě všichni znáte příběh o stavbě babylonské věže. Lidé, kteří byli sjednocení, se pustili do stavby. Bohu se jejich počínání nelíbilo, a tak způsobil, že začali mluvit různými jazyky. V tom příběhu by se mohlo zdát, že stavitelé měli v úmyslu dobrý plán. Ale když se na to podíváme blíže, tento plán vycházel vyloženě z lidské iniciativy. A nejen to, našli bychom tam i něco, co svědčí o jisté povýšenosti a pýše. Říkali: „Pojďme a proslavme se tím…“ Do protikladu ke stavbě babylónské věže můžeme postavit právě událost seslání Ducha svatého. Na rozdíl od první události nebylo seslání Ducha svatého výsledkem lidského úsilí. Byl to Boží dar.
Když tedy obojí porovnáme, na jedné straně máme iniciativu, která pochází z lidského úsilí. Na druhé straně nezasloužený dar od Boha. Na jedné straně byla původně jednota a poté rozdělení, na druhé straně je tomu naopak. Duch svatý je tím, kdo sjednocuje.
Duch svatý sestoupil na apoštoly, a najednou se z těch bázlivých lidí, kteří se zavírali ze strachu před Židy, stali během 50 dnů lidé, kteří byli schopni a ochotni ty dveře otevřít a říct: „Ježíš je od Boha poslaný Mesiáš. On umřel, vstal z mrtvých a my jsme toho svědky. My si za tím stojíme.“
A právě tohle byli schopni udělat proto, že přijali Ducha svatého. Duch, dárce, přímluvce, pomocník. Všechny tyto názvy vyjadřují jeho činnost, jeho působení. Přesto tam ještě něco chybí. Písmo svaté používá pro třetí božskou osobu označení RUAH. To by se dalo přeložit jako dech. Dech je něco, co patří k životu. Když něco dýchá, tak to žije. A Bůh si přeje, abychom dýchali - abychom žili. Také proto nám dává dar Ducha svatého.
A tak zkusme zahrnout do svých modliteb také prosbu o tento velký dar. Ať nám Bůh pošle svého Pomocníka. Ať se Duch svatý stane průvodcem, ochráncem i přímluvcem také v našem životě.