Ježíš odchází do nebe. Odchází proto, aby udělal místo Duchu svatému. Aby mohl přijít pomocník, kterého apoštolům slíbil. A když to vztáhneme na sebe, můžeme říci, že Ježíš odešel také proto, abychom my dospěli, aby se z nás stali dospělí křesťané. Je to podobné, jako když dítě žije se svými rodiči, kteří se o něho starají. Když však člověk dospěje, měl by přijmout zodpovědnost za svůj život, za svoje jednání. Člověk musí být připraven třeba i na to, že se v něčem zmýlí, a pak za to ponese zodpovědnost. Už mu nikdo nebude stát za zády, aby ho kontroloval, jestli dělá všechno dobře. Už to bude všechno na něm.
A Ježíš nechce, abychom si připadali jako malé děti. Ježíš řekl o Duchu svatém, že Duch svatý je pomocník. Ne kontrolor, ne ten, který nám bude stát za zády, a sledovat nás. Ale jako ten, který nám bude nablízku svou radou a pomocí.
Když mluvíme o Božích vlastnostech, tak si vzpomeneme na to, že Bůh je všemohoucí, vševědoucí a určitě bychom dali dohromady další jeho vlastnosti. Ale Bůh je také odvážný. V tom smyslu, že Ježíš zde na zemi začal něco velkého. A potom všechno předal do rukou apoštolů, do rukou lidí. Když se v lidském měřítku předává, můžeme-li to tak říci, nějaký podnik, je tu vždycky nebezpečí, že nástupce nebude dělat svou práci tak dobře jako předchůdce.
Ježíš tu obavu, zda apoštolové budou tak dobří, neměl. A oni samozřejmě tak dobří být ani nemohli, protože Ježíš je Boží Syn. Ale Ježíš má odvahu, předat to, co začal. On volá apoštoly a také nás, abychom pokračovali v jeho díle. On sice odchází, ale nechává nám pomocníka, toho, který nám bude nablízku. A také nás vybízí k tomu, abychom si o jeho pomoc dokázali říci. Ježíš odešel do nebe a my už ho zde na zemi nevidíme, přesto s ním můžeme být spojeni. Ať už ve svátostech, ve mši svaté či v modlitbě. Můžeme se s ním setkávat ve svém srdci, v jakémkoliv čase a na jakémkoliv místě. A Duch svatý, kterého Ježíš posílá, je právě tím, kdo nás spojuje s Ježíšem i spolu navzájem.