Začínáme nový rok, a možná se trochu ohlížíme za tím uplynulým. Jaký byl? Jistě si každý vzpomene na to, co v minulém roce prožil.
Vrátím se krátce ke své promluvě na „půlnoční“, která byla na motivy Andersenovy pohádky „Sněhová královna“. V úvodu píše autor o tom, že ďábel „vyrobil“ zrcadlo, které mělo tu vlastnost, že všechno dobré a krásné ukazovalo jako zlé a ošklivé. Toto zrcadlo chtěl „nastavit“ Bohu, který je zdrojem veškerého dobra a krásy, a chtěl mu ukázat pravý opak. Ďábel poslal své služebníky, aby zrcadlo Bohu přinesli. Zrcadlo pulsující zlem jim však cestou vypadlo, spadlo na zem, a rozbilo se na milióny střepin. Tyto střepiny se dostaly spoustě lidí do očí a srdcí, takže všechno dobré a krásné viděli najednou jako zlé a ošklivé. A také se podle toho chovali. Jedním ze zasažených byl také chlapec Kaj. Až láska jeho sestry Gerdy dokázala střepiny zla z jeho oka a srdce odstranit.
Napadá mě, jestli v současné době neprožíváme něco podobného. Zda nám někdo nenastavuje zrcadlo, které všechno dobré, pravdivé a krásné ukazuje jako zlé, lživé a ošklivé. A naopak, všechno zlé, lživé a ošklivé prezentuje jako dobré, pravdivé a krásné. Můžeme se nad tím aspoň zamyslet.
A jak se k tomu postavit? Jednoduše. Dívejme se na svět kolem sebe bez zrcadla. Jenom tak dokážeme skutečně rozpoznat, co je dobré, pravdivé a krásné, a naopak. A potom se snažme dobro podporovat a konat, a zla se varovat. Kéž se nejen v novém roce, ale neustále, držíme Boha, který je zdrojem veškerého dobra, pravdy a krásy, a kéž se to projevuje v našem jednání. Kéž Boží láska veškeré střepiny zla z našich očí a srdcí odstraní. A kéž Bohu dáme svolení, aby to mohl provést.