Pokud se týká dnešních textů ze 6. neděle, tak většinou to vychází tak, že se nečtou, protože podle kalendáře už bývá postní doba. Letošek je tak trochu výjimkou, což je dobře, protože zvláště evangelium o blahoslavenstvích patří mezi zásadní texty.
Věnujme se však nejdříve prvnímu čtení z proroka Jeremiáše. Prorok popisuje kontrast mezi tím, když se spoléháme na člověka a když se spoléháme na Boha. V prvním případě jsme prokleti, ve druhém blahoslavení. Možná by nás to však mohlo trochu mást. Bez spoléhání se na člověka bychom v podstatě nemohli existovat. Každý z nás totiž žije ve vztazích, a proto není možné tvrdit, že se na Boha spoléhám a lidi budu ignorovat. Myslím, že prorok nás chce varovat, abychom se nespoléhali právě na lidi, kteří ze sebe bohy dělají. A to tak, že se postaví do jejich čela a tvrdí, že mají na všechno recept, že vlastně pouze oni jsou těmi, kdo lidi zachrání. Problém je právě v tom, že se lidé začnou spoléhat na ně, a Boha, aniž by si to uvědomili, odsunou do pozadí.
Právě o zdravém spoléhání na Boha mluví Ježíšova blahoslavenství. Najdeme je kromě Lukášova také v Matoušově evangeliu. Matoušův text je asi známější – je to osmero blahoslavenství. Není tam takový kontrast jako v dnešním textu, kde je to „běda vám“, ale podstata je stejná. Blahoslavenství jsou označována jako jakási „ústava Božího království.“ Každé z nich začíná slovy „blahoslavení“, neboli „šťastní“, a skládá se vždy ze tří částí. Na prvním místě je ohlášeno blahoslavenství, potom je řečeno, komu je určeno, a nakonec je vyjádřeno, v čem toto blahoslavenství spočívá.
Tím hlavním základem všech blahoslavenství je „nebeské království“ nebo „Boží království“ což má vlastně stejný význam. Znamená to, že Bůh je nade všemi samozvanými vládci. Milosrdný Bůh se dává lidem, kteří se na něho spoléhají, a je jim stále nablízku. Na této Boží přítomnosti je založena veškerá blaženost. To je podstatné pro všechna blahoslavenství, kde je dále rozvedeno, jak se tato Boží přítomnost projevuje v životě lidí, a činí je šťastnými tím, že naplňuje jejich touhy. Ježíšův postoj k chudým však neznamená, že by jejich chudoba byla znakem svatosti. Tito si nemůžou činit větší nárok na Boží milosrdenství než lidé materiálně bohatí. U nich záleží na tom, jak se svým bohatstvím naloží.
Co tedy znamenají Ježíšova blahoslavenství pro nás? Myslím, že je to výzva k pokoře, nebo možná lépe řečeno „pokorné závislosti na Bohu“, anebo ještě jinak, spolehnutí se na Něho. Na těch, kdo přijmou Ježíšovo poselství (a tedy i Boží království), se Jeho slova mohou naplnit. A toto naplnění je možné nejen v perspektivě života na věčnosti, ale už tady a teď.