Malomocenství, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení i v evangeliu, bylo v Ježíšově době jednou z nejhorších nemocí. Pokud se u někoho objevily příznaky, které by mohly třeba jen vzdáleně připomínat malomocenství, tak toho člověka izolovali. A jak to probíhalo, to jsme slyšeli v prvním čtení. A bylo to opravdu drsné.
V podstatě ten, kdo byl odsouzen do takovéto izolace, byl odsouzen k smrti. Ta nemoc byla hrozná sama o sobě a k tomu přibylo vyřazení ze společnosti, v podstatě bez nároku na nějakou pomoc. A navíc se k tomu přidal ještě názor, že člověk, který onemocněl malomocenstvím, musel spáchat nějaký velký hřích, když ho Pán Bůh takto potrestal.
A možná by nás něco podobného mohlo napadnout i v současnosti. Člověk onemocní a přijde mu na mysl: „Proč zrovna já? Co jsem udělal tak zlého, že jsem onemocněl?“ Ale tato myšlenka nikam nevede.
Naopak, dnešní evangelium nám ukazuje, že Bůh člověka v jeho nemoci neopouští. Že sám Bůh nepovažuje nemoc, byť by byla sebehorší, za nějaký trest. Ale: že Bůh je takovému nemocnému člověku blízko. Člověk v evangeliu Ježíše prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ A Ježíš s ním měl soucit.
Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci. Buď čistý.“ Dotkl se ho a tím jednoznačně přestoupil Mojžíšův zákon, který zakazoval dotýkat se nemocných. On se ho dotkl, aby ukázal, že mu chce být blízko. A potom řekl: „Chci. Buď čistý.“ To slovíčko „chci“ tam má velký význam. Stačilo by říct: „Buď čistý,“ jak to Ježíš většinou říkal. Ale on řekl„chci“, aby dokázal, že Bůh chce naše uzdravení, že Bůh není tím, komu by byly naše nemoci a trápení lhostejné, ale že Bůh je tím, kdo nám nabízí uzdravení.
A tak mu za to buďme vděčni. Děkujme Ježíši za to, že nám ukazuje cestu, že nám říká: „Chci, abys byl čistý, chci, abys nebyl nemocný.“ Na nás je, abychom se odhodlali udělat ten krok a odpovědět na jeho velkorysou nabídku, která se netýká jenom uzdravení těla, ale také duše.