Mezi různá tajemství v životě patří i tajemství povolání. Ať už je to povolání k manželství, kněžství, řeholnímu životu, anebo k nějakému zvláštnímu způsobu prožívání života, vždy se nabízí otázka: proč právě ten nebo ta je k takovému způsobu života povolán nebo povolána. Ve všech třech dnešních textech se mluví o povolání velkých osobností. Jsou to Izaiáš, sv. Pavel a sv. Petr. U všech se setkáváme s podobným postojem, který patří k podstatě povolání. Ten postoj bychom mohli nazvat: nehodnost.
První čtení nám představuje asi nejznámější povolání ve Starém zákoně: povolání proroka Izaiáše. On vidí sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu obklopeném anděly. To v něm zanechává velký dojem, a proto volá: “Běda mi, je se mnou konec. Vždyť jsem člověk nečistých rtů, a bydlím mezi hříšnými lidmi“. Anděl ale rozžhaveným uhlíkem očišťuje jeho rty a Izaiáš na Pánovu otázku: „Koho nám poslat?”, odpovídá: „Hle, zde jsem, mne pošli!” Po uvědomění si, že toho vlastně není hoden, Izaiáš Pánovo povolání přijímá.
Sv. Pavel ve druhém čtení vypráví o tom, jak si ho, nehodného pronásledovatele křesťanů, povolal Ježíš. Znova vidíme postoj nehodnosti ke své osobě a také ve skutcích, které vyústily v obětování celého Pavlova života hlásání evangelia. I sv. Petr po zázračném rybolovu říká Ježíšovi: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!” A právě v tu chvíli, kdy Petr mluví o své nehodnosti, Ježíš mu dává povolání: „Neboj se! Neboj se Petře, od teďka budeš získávat lidi.”
V běžném životě, zvláště když hledáme nějaké zaměstnání, tak svou nehodnost zřejmě nezdůrazňujeme. Neřekneme, že jsme neschopní, ale naopak spíše zdůrazníme své přednosti. Ale to je trochu něco jiného. My se zabýváme otázkou, proč není normální zdůrazňovat naše schopnosti Bohu, když si nás povolává do své služby. Je to především proto, že Bůh nás zná lépe, než my sami sebe. On nás povolává proto, že nás zná takové, jací opravdu jsme a ne proto, že jsme ho přesvědčili o své výjimečnosti. Také proto, že když člověk před Bohem příliš zdůrazňuje své schopnosti, tak se vlastně uzavírá tomu, aby v něm Bůh mohl působit. I sv. Pavel, když říká, jak se namáhal, tak se rychle opravuje a dodává: “vlastně ani ne já, ale Boží milost se mnou”.
Důležitý je pro nás všechny právě ten postoj pokory, protože jenom na ní můžeme své povolání rozvíjet. Tak ať jsme Bohu vděčni za všechna povolání, která jsme od něho dostali. Ať si můžeme spolu se svatým Pavlem říci: „Milostí Boží jsem tím, čím jsem”.