Dnešní druhé čtení z Pavlova listu Korinťanům je textem, který se často čte při svatebních obřadech. Je známý jako „Velepíseň na lásku“.
Zajímavé je také to, jak je tento text zasazený právě do 13. kapitoly listu Korinťanům. V předcházející kapitole, kterou jsme slyšeli minulou neděli, apoštol Pavel mluví o různých mimořádných projevech, jako je mluvení jazyky, prorokování, uzdravování, řekli bychom o různých mimořádných schopnostech. A potom následuje zlom. Svatý Pavel v podstatě během dvou vět úplně změní téma – to je ten začátek dnešního čtení: „Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu,“ – a následuje velepíseň na lásku. Takže láska je větším darem a vzácnější cestou než ty zmíněné mimořádné schopnosti.
Pavel říká: To jsou dary, které člověk dostává. Že má člověk tyto schopnosti, to nic nevypovídá o tom, jaký ten člověk je, protože ty schopnosti dostal zadarmo. Ale velepíseň na lásku vypovídá právě o tom, jaký člověk je, a proto je to dar mnohem lepší a je to mnohem vzácnější cesta. Člověk se může rozhodnout, jestli po této cestě půjde, jestli se rozhodne vykročit. V první části apoštol Pavel mluví o tom, jaké to je, když někdo nemá lásku, když má jenom slova – slova, která krásně zní, ale jsou prázdná - „znějící zvon a cimbál zvučící“. Zkrátka říká, že nestačí, pokud nejsou slova podpořená skutky.
V druhé části nepodává apoštol Pavel žádnou definici lásky. Ono to vlastně ani nejde. Pavel mluví o tom, jak se láska projevuje v chování a v jednání člověka. „Láska se nevychloubá, je dobrosrdečná, nezávidí, je shovívavá, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží…“ To jsou docela velké ideály. Samozřejmě není lehké tyto ideály naplňovat. Ale je to pro nás výzva. Výzva k tomu, abychom se do všech vztahů, které prožíváme, snažili vnášet to dobré, co od Boha přijímáme.