Čtvrtá neděle postní má latinský název laetare, což znamená radovat se. Myslím, že z dnešního evangelia, tedy zvláště z jeho závěru radost přímo čiší. Tento úryvek evangelia je známý jako podobenství o marnotratném synu. Hlavní postavou však zde není mladší syn, ale je to spíše otec. Často se také toto podobenství nazývá podobenstvím o milosrdném otci. A to, že Ježíš mluví o svém nebeském Otci je naprosto zřejmé.
Podobenství o marnotratném synu je známé i tím, že mnozí slavní malíři právě návrat syna ke svému otci ztvárnili. Snad nejznámější je Rembrandtův obraz, znázorňující otce, který přijímá svého ztraceného syna. V pozadí na tomto obrazu stojí starší syn, který se pohoršoval nad tím, že otec mladšímu bratru odpustil a opět ho přijal do svého domova. Otec na to odpovídá: „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, zase žije, byl ztracen, je zase nalezen“. Tato věta má nám ukázat velikost Božího milosrdenství. Uzavírá kapitolu Lukášova evangelia, ve kterém se Ježíš věnuje tomuto tématu ve dvou dalších známých podobenstvích. Je to jednak příběh o ztracené ovci, kterou šel pastýř hledat a ostatních devadesát devět nechal v poušti. A také podobenství o ztracené stříbrné minci a o radosti ženy, která poté, co ji našla, svolala své přítelkyně a sousedky, aby se radovaly spolu s ní.
Otec zve všechny k tomu, aby se společně s ním veselili a aby měli účast na jeho radosti z návratu ztraceného syna. Obrací se také na druhého syna, který ho nikdy neopustil, ale žil s ním celý život, avšak odmítá vejít domů, kde se oslavuje návrat jeho ztraceného bratra. Otec vychází vstříc věrnému synu, a snaží se ho přesvědčit. Je tu však výrazný rozdíl v pocitech otce a staršího syna. Otec si přeje, aby se všichni radovali s ním. Starší syn je však naplněn žárlivostí vůči svému mladšímu bratrovi. Vlastně ho ani za bratra nepokládá. Když o něm mluví, tak říká: „Tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek".
Ježíš nás ve svém podobenství varuje před tím, co se může stát i nám. Může se nám totiž stát, že povedeme sice život slušného člověka, avšak založíme ho především na hledání vlastní dokonalosti a na posuzování těch, kteří jsou, aspoň podle našeho názoru méně dokonalí. Pokud se příliš zaměříme na sebe a na svou vlastní dokonalost, budeme se podobat tomu staršímu synu, který zůstal doma a vypočítává otci své zásluhy: „Tolik let ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A tak se snažme o ten střízlivý a pravdivý pohled na sebe. A snažme se mít pochopení také pro ty, kteří nejsou dokonalí, ale kteří se s upřímnou lítostí k Bohu obrací. Protože i jim Bůh odpouští a s radostí je přijímá.