V prvním čtení jsme slyšeli o králi Achazovi. Tomuto králi Bůh skrze proroka Izajáše přislíbil, že ho vysvobodí z rukou nepřátel a dokonce, že v průběhu několika generací žádné nepřátele mít nebude. Ale i přes tento příslib se Achaz bál. Přestože se Hospodinu Achazův postoj nelíbil, chtěl posílit jeho víru, a tak mu řekl, aby si vyžádal znamení. Bůh chtěl totiž Achaza ujistit, že je s ním. A znamení, které mu dal, znělo: Dívka počne a porodí syna. Toto dítě bude naplněno Božím duchem, bude se nazývat Emanuel, což v hebrejštině znamená Bůh s námi. Kdyby si Achaz uvědomil, jak mocně Bůh působí, jak bezvýhradně se stará o svůj lid, jistě by to posílilo Achazovu víru a ovlivnilo jeho jednání.
Když se přesuneme do Nazareta o několik století později, vidíme dívku Marii, jak říká Bohu své „ano“. Když jí anděl řekl, že se stane matkou zásahem Boží moci, ona ze strachu necouvla. Naopak, důvěřovala Bohu a jeho slovo přijala. Na rozdíl od Achaza se Maria rozhodla jednat na základě toho, co věděla o Bohu, a očekávala, že On bude ve svých slibech věrný.
Bůh se zjevil zvláštním způsobem, zcela jinak, než tomu bylo ve Starém zákoně. Tehdy na Sinaji se zjevil v kouři, v blesku a hromu. Lidé se ho báli. V Novém Zákoně se Boží Syn narodil jako dítě. Narozeného dítěte se nikdo nebojí. Bůh přichází ve slabosti.
Zvěstováním Panně Marii tak díky ní mohl začít vrcholný okamžik. Bůh se stal člověkem, přišel na zem, aby mohl být s námi a my abychom mohli být s ním.