Když se podíváme na dnešní evangelium, tak by nám snad toho farizeje mohlo být i líto. Vždyť on se opravdu snažil poctivě žít své náboženství. Ačkoliv Židé měli předepsaný půst jednou do roka, on se postil dvakrát týdně. Navíc odevzdával desátek ze všeho, ne jen z jedné věci, jak bylo předepsáno. A v modlitbě farizeus Bohu děkoval. Děkoval za to, že ho Bůh vedl, že není zločincem, ...zkrátka že není jako „ten celník“.
Ale právě tady je ten problém. Farizeus se začal ohánět tím, jak zbožně a poctivě žije – a z toho mu vyplynulo, že právě to ho opravňuje k tomu, aby vůči celníkovi zaujal povýšený postoj. Tak, že si chtěl před Bohem zajistit jakési přednostní právo.
Naproti tomu celník byl od začátku v zoufalé situaci a věděl o tom. Celníci byli pro své zaměstnání v Izraeli v určitém opovržení. Clo vybírali ve prospěch Římanů, kteří byli vlastně okupační mocností. Navíc pravidla pro vybírání cla nebyly přesně stanoveny, takže celníci si často přilepšovali do vlastní kapsy.
Toho všeho si byl celník vědom. A také věděl to, že pokud by chtěl konat správné pokání, musel by, podle zásad, platných v Izraeli, opustit své nepočestné povolání, každému vrátit, co mu neoprávněně vzal a ještě k tomu jednu pětinu přidat. Což dost dobře nešlo. Takže když si tohle všechno uvědomil, jeho postavení, podle lidských měřítek, bylo docela beznadějné.
A přece byl nakonec ospravedlněn celník a ne farizeus. Takže by to mohlo vypadat, že Bůh straní zlodějům a že spravedlivé skutky zbožnosti jsou vlastně na posměch. Ale ve skutečnosti to tak není. A to je vlastně hlavní poselství dnešního evangelia. A totiž to, že Bůh často vidí člověka úplně jinak, než by mu chtěl kdokoliv předepisovat.
Celník se snažil o pravdivý pohled na sebe. Nedovolával se svých zásluh, nevymlouval se na nepříznivé poměry, na to, že jiní jsou ještě horší ... uznával, že je hříšník. A také uznával, že Bůh je, jaký je. Že Bůh je milosrdný. A tohoto celníka prohlašuje Ježíš za ospravedlněného. Kdyby soudili lidé a ne Bůh, tak by se něco takového stát nemohlo.
Kéž nás toto podobenství vede k tomu, abychom se před Bohem nestavěli do role farizeje. Abychom se nedívali na druhé s pýchou či opovržením. Abychom dokázali děkovat Bohu za to, že on sám si nás vyvolil, a my můžeme žít v jeho přízni.