Když se zamyslíme nad otázkou, kterou znalec Zákona Ježíšovi položil, tak se nám může zdát, že tato otázka asi nebyla zrovna na místě. Jednak to ten znalec Zákona měl vědět a také není jasné, proč by právě zrovna takto chtěl Ježíše vyvést z míry. Ale když se na to podíváme pohledem tehdejší doby, dojde nám, že ti znalci Zákona podobné záležitosti opravdu řešili. A to docela do velkých podrobností.
Židovský zákon totiž obsahoval 613 pravidel, z toho 365 zákazů a 248 příkazů. Mnozí si kladli otázku, který z těch zákonů je důležitější a který méně. V tom množství příkazů a zákazů došlo nakonec k tomu, k čemu dojít muselo. Začal se ztrácet jejich původní smysl. Všechno se snažili slepě dodržovat, až vlastně ani nevěděli proč.
A Ježíšova odpověď je velice jasná. Zákony mají napomáhat dobrým vztahům s Bohem a bližními, to je jejich smysl a cíl. Jsou to prostředky k dosažení cíle, není to cíl samotný. To, co je jejich základem, je láska k Bohu a bližnímu, jakési dvoj-přikázání, které najdeme už v knihách Mojžíšových. Ježíš neříká vlastně nic nového, vždyť v Bibli toho o nutnosti milovat Boha a bližní najdeme docela hodně.
Například v Písni písní, která pomocí lásky snoubenců popisuje lásku k Bohu, nebo krásné vyjádření Izajáše, který zase přirovnává Hospodinovu lásku k lásce matky ke svému dítěti. Jak píše: „Copak může zapomenout matka na své nemluvně? I kdyby ona zapomněla, já přece nezapomenu“. A jeden z mnoha příkladů textu o lásce k bližnímu jsme slyšeli v dnešním 1. čtení.
To, co Ježíš nově zdůrazňuje, je to, že láska je naprosto zásadní. Láska k Bohu a k bližnímu je neoddělitelně spojena, je to jediné přikázání. Není totiž možné milovat Boha a přitom nenávidět lidi, které on sám stvořil jako svůj obraz. Navíc Ježíš připomíná, že máme milovat bližního jako sama sebe. Součástí největšího přikázání je také láska k sobě. To však neznamená žádný egoismus nebo narcismus, což jsou spíše pokroucené formy lásky.
Milovat sám sebe znamená znát cenu svého vlastního života a být za něj vděčný Bohu. Znát svou skutečnou hodnotu a jedinečnost. Přijímat sebe sama se všemi svými omezeními i talenty, se svými úspěchy i prohrami. Vnímat se takového, jaký skutečně jsem a nedělat si iluze o své výjimečnosti. Potom nás nebudou drtit ani naše omezení a nedokonalosti.
Jedině ten, kdo si váží vlastního života, bude schopen vnímat a ocenit i cenu života těch druhých. Sebe-přijetí je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom dokázali milovat Boha i bližní.
A tak prosme Boha, ať nám pomáhá v tomto poznání. Ať nehledáme lásku tam, kde není. Ať se dokážeme zastavit a podívat se do svého srdce. Ať tam najdeme, co hledáme. Ať se setkáváme s Bohem ve vlastním srdci a také ve svých bližních.