Když se zamyslíme nad tou vděčností, která je ústředním tématem dnešních čtení, mohlo by nás napadnout: „Jaká je vlastně ta správná vděčnost?“ Nebo: „Jak se taková vděčnost projevuje?“ A možná bychom odpověděli jednoduše: „Když mi někdo něco dá, tak za to poděkuji.“ A tak to vlastně učíme také děti. Aby, když něco chtějí, řekly: ‚Prosím,‘ a když něco od někoho dostanou, aby řekly: ‚Děkuji.‘ A podobně se o to snažíme také my. Jenže když něco od někoho dostáváme, zaměřujeme se spíše na tu věc, na ten dar samotný. Toho dárce až tolik nevnímáme.
Podobně tomu bylo s Námanem, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Náman byl bohatý člověk, který onemocněl malomocenstvím. V touze po tom, aby se uzdravil, vyhledal proroka Elizea. Když k Elizeovi Náman přišel, poslal Elizeus svého služebníka, který mu oznámil: „Jdi se umýt do Jordánu sedmkrát.“ Námanovi se tento zvláštní požadavek nezdál a k Jordánu jít nechtěl. Ale lidé kolem něj ho nakonec přemluvili a on s určitou nechutí udělal, co mu Elizeus poradil. Umyl se v Jordánu a byl zdráv.
Pro Námana muselo být to, co podstoupil docela ponižující. On, bohatý člověk, se musel vydat na cestu a prosit nějakého proroka, o kterém nikdy neslyšel, a splnit to, co po něm žádal. Náman to vnímal ve stylu: Já něco dávám a tak za to také něco musím dostat. V tomto případě dar zdraví. Ale prorok mu říká: „Ne, ty dostaneš daleko víc. Ty poznáš, o koho máš opřít svůj život, komu se máš svěřit. Nejen, že budeš zdravý, ale poznáš i toho, kdo ti ten dar dává. Nejen, že dostaneš dar, ale poznáš i dárce.“
A jak je to s námi? Také my dostáváme od Boha dary. Často to však berem jako samozřejmost. To, že se nám daří a že máme všeho, ne-li nadbytek, tak určitě dostatek. Snažme se tyto dary vnímat, snažme se jich užívat k dobrému. A nezapomínejme pro ty dary, na toho, kdo nám je dává. Ať máme tu správnou vděčnost, ať i v dobách relativního dostatku, dokážeme Bohu děkovat.