Ježíš klade farizeům otázku, který ze synů splnil Boží vůli. Jestli ten první, který pracovat na vinici nejdříve jít nechtěl, a nakonec šel, nebo ten druhý, který řekl, že půjde, a nešel. Farizeové odpověděli, že ten první. Ježíš s jejich odpovědí zjevně spokojen nebyl, a nás by mohlo napadnout, že měli odpovědět, že ten druhý. Jenže ani to nebyla správná odpověď.
Problémem farizeů bylo to, že měli na všechno předem jasné odpovědi. Krásně to ukazuje dnešní první čtení, kde izraelité říkají, že Bůh nejedná správně. Jako by mu chtěli předepisovat, jak má správně jednat, tak aby splnil jejich představy.
A Ježíš farizejům oznamuje, že i celníci a nevěstky, pokud uvěří, mají naději na spásu.
A právě to, že spása není jen pro vyvolené, ale pro všechny, vyvolávalo velký rozruch. Farizeové a zákoníci zrovna toto nechtěli slyšet. Oni si totiž zvykli vykládat Boží zákon po svém. Také my máme někdy takové pokušení. Když něco nezapadá do našich představ, tak si to upravíme a vyložíme po svém. Jedním z takových příkladů může být něco, co dobře známe. Jedná se o Desatero Božích přikázání.
Jak víme, je to několik kapitol ve druhé knize Mojžíšově a potom takové shrnutí v páté knize Mojžíšově. Není to jenom těch deset bodů, ale je to podstatně delší část Písma svatého. Desatero máme tak nějak zafixované. Asi bychom ho dokázali odříkat nazpaměť, ale kdyby se nás někdo zeptal, co ty zvláštně znějící věty znamenají, asi bychom odpovědět nedokázali. Tak, jak je Desatero přeložené do češtiny, nám vlastně ani nemůže vyznívat jinak než negativně. „Nebudeš. Nebudeš mít jiné bohy. Nevezmeš jména Božího nadarmo. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepromluvíš křivé svědectví.“ Když se to říká s tím „ne“, tak mnoho lidí se hned tak nějak podvědomě otřepe a řeknou si: „Bůh mi vlastně bere svobodu, on mi chce nějak nalajnovat život, předpisuje mi, co nesmím a co musím.“
Ale celý tento Boží zákon, tato přikázání, je možné chápat také pozitivně, kladně. „Můžeš. Můžeš mít pravého Boha, ne žádné falešné bohy. Můžeš toho pravého Boha oslovit a volat k němu v modlitbě. Můžeš za ním přicházet do kostela. Můžeš ctít život, svůj i těch druhých. Můžeš mít rád druhé lidi. Můžeš mít v úctě věci, majetek, svůj i těch druhých. Můžeš druhé chválit, můžeš je povzbuzovat, můžeš jim ukazovat, že to, v co věříš, může být dobré i pro ně.“