V evangeliu jsme slyšeli o hluchoněmém člověku, kterého Ježíš uzdravil. Kdyby byl Ježíš nějakým obyčejným léčitelem, tak by toho člověka zřejmě vzal na nějaké veřejné prostranství, kde by ho všichni viděli. Ale on udělal přesný opak. Vzal ho stranou od zástupů. Jednak nechtěl budit zbytečně pozornost, ale také chtěl ukázat, že mu jde právě o toho konkrétního člověka. Jinými slovy Ježíš říká: „Já jsem teď tady pro tebe. Ty jsi pro mě nejdůležitější a já ti věnuji svou pozornost a svůj čas.“
Můžeme se zastavit především u těch dvou smyslů, které Ježíš u toho člověka uzdravil: řeči a sluchu. V dnešním textu jsme slyšeli, že jakmile Ježíš skončil své uzdravování, tak ten člověk mluvil správně. To neznamená jenom, že dobře vyslovoval jednotlivá slova, ale také jde o obsah jeho řeči. I náš jazyk by nás měl vést především k pokoře, která je naším postojem k Bohu. K tomu, abychom mu děkovali za všechno dobré, co jsme od něho dostali.
Apoštol Pavel napsal: „Milostí Boží jsem tím, čím jsem.“ Jenom s pomocí Boží jsme něčeho dosáhli a za to bychom měli být vděčni. Křesťan má být tedy ten, kdo umí správně mluvit. Nejenom správně vyslovovat, ale hlavně vědět, co říká a jak to říká. Svou řečí má směrem k druhým povzbuzovat, chválit, vyzývat k dobrému, a případně i kritizovat, když jde o věc, na které záleží.
A když budeme mluvit o tom sluchu, o naslouchání, tak si můžeme uvědomit, že každý z nás je rád, když ho druhý člověk vyslechne. Nejenom tehdy, když je nám zle. My se potřebujeme vypovídat i tenkrát, když je nám dobře. Když má někdo radost a nemá to komu říci, tak je to docela smutné. Někdy je to tak, že lidé mluví jeden přes druhého a neposlouchají, co ten druhý říká. A přitom všichni potřebujeme, aby nás někdo vyslechl. Nejen v našich bolestech, ale také v našich radostech.
Tak můžeme prosit za to, ať jsme otevření a vnímaví, především pro to, co potřebují druzí. Ať dokážeme říci pravé slovo v pravou chvíli. Ať dokážeme druhým naslouchat.