To, že je tématem dnešního čtení víra, není určitě nic neobvyklého. Ale většinou to bývá tak, že ve Starém Zákoně se mluví převážně o vyvoleném národě, zatímco v listech apoštola Pavla spíše o tom, že spása je pro všechny. V dnešním čtení je to vlastně naopak. Hospodin skrze proroka Izaiáše vyzývá členy izraelského národa, aby uznali a přijali, že Boží záchrana je pro všechny národy.
Svatý Pavel v dnešním čtení mluví právě spíše k vyvolenému národu a zdůrazňuje, že skutečnost, že spása je pro všechny, neznamená, že Bůh se o svůj vyvolený národ přestane starat. On svůj plán a své zaslíbení nezměnil. Zachovává svou věrnost. Chce však po nich, aby skutečnost, že spása je pro všechny, uznali.
A evangelium dnešní první dvě čtení vlastně korunuje. Kananejská žena slyšela o Ježíši, a proto za ním přichází a prosí ho za svoji nemocnou dceru. Ježíšovo chování vůči ní nám však může připadat docela tvrdé. Může nás napadnout, proč Ježíš takto jedná. Napřed neodpoví ani slovo. Potom jde, jakoby ji neviděl a neslyšel. Ta žena se mohla klidně urazit. A za chvilku když křičí znovu, protože jí jde o vlastní dítě, tak apoštolové říkají: „Pane, ona za námi křičí, dělá nám ostudu, prosíme tě, pošli ji pryč.“
A když konečně Ježíš přichází k ní a říká: „Já jsem nebyl poslán nikam jinam, než abych pozvedl národ izraelský a ne kananejský“, tak se mohla urazit znova. Mohla si říct: „tam uzdravuješ, tak kdo vlastně jsi, že nemůžeš pomoci člověku, který je v bídě a zoufalství?“ A vrcholem je, když jí Ježíš říká: „Pamatuj, že není správné vzít chleba dětem a hodit ho psům.“
Jak to, že ten, který přišel zachránit všechny lidi, se takto chová k pohanské ženě? Vysvětlení najdeme teprve v poslední Ježíšově větě, kde říká: „Ženo, veliká je tvá víra. Takovou víru jsem v Izraelském národě nenašel.“ Ježíš totiž chtěl, aby víra té ženy rostla postupně. Nakonec musela být opravdu veliká, když se neurazila ani po tolika odmítavých projevech. Myslím, že kdyby s námi někdo takto jednal, tak bychom to, jak se říká dnešní řečí, nedali. Asi bychom se urazili.
Když se zamyslíme nad tou kananejskou ženou, vidíme, že Ježíš ji postupně přiváděl k tomu, aby uznala, že bez jeho pomoci nic nezvládne. A také chtěl, aby si o jeho pomoc dokázala říct. A nakonec jí odpovídá: „Ženo, veliká je tvá víra. Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel.“
A jak je to s námi? Pokud budeme chtít někoho získat pro víru, jistě bychom ho zpočátku neměli zahltit spoustou zbožných řečí a frází. Spíše bychom se měli snažit dávat dobrý příklad. Toho, jak žijeme, jak se chováme, jak jednáme. Tak aby víra, toho, koho pro ni chceme získat, mohla postupně růst. Tak jako tomu bylo u kananejské ženy.