Možná by nás napadlo, jak souvisí dnešní první čtení s evangeliem. V obou textech se mluví o svatbě. V prvním čtení jde o to, že Bůh po velkých bitvách izraelitů obnovuje jejich zemi. Začíná něco nového, Bůh slibuje, že Izrael neopustí. Těmi zásadními pojmy by mohly být začátek a věrnost. V evangeliu Ježíš začíná své veřejné působení. Proměnění vody ve víno na svatbě v Káně galilejské je také novým začátkem. Obnovením vztahu k Bohu. Tentokrát se to však netýká jen izraelitů, ale všech, kdo v Ježíše uvěřili a uvěří.
Když slyšíme o tom, jak Ježíš konal své zázraky, mohli bychom se zamyslet nad tím, jaké vlastně byly okolnosti, které je provázely. Ježíš jistě mohl vykonat všechny své zázraky sám a bez pomoci kohokoli jiného. Jenže tak si to nepřál. Naopak, chtěl, aby se na těch zázracích, které on konal, podíleli také lidé, kteří byli kolem něho. Aby se ti lidé zkrátka stali Božími spolupracovníky.
Když na svatbě v Káně Galilejské proměnil vodu ve víno, velkou úlohu tam hrála Maria a také služebníci. Maria musí něco říci, služebníci musí něco udělat. Když si Ježíš přeje nasytit zástupy, vybídne k pomoci své učedníky a malého chlapce. Ježíš cítí odpovědnost za ty, kterým něco chybí, avšak dělí se o ni s učedníky a radí se s nimi.
Ježíš zkrátka hodlá použít i drobného lidského přispění k dokončení svého záměru. V příběhu o nasycení vděčně přijímá chléb i ryby. Mohl si zařídit všechno sám, mohl nechat spadnout chléb z nebe, případně ho proměnit třeba z kamení. Jenže on nám nechce dávat to, co potřebujeme, bez našeho přičinění. Navede učedníky k tomu, aby rozdávali lidem z toho, co chlapec přinesl, a tak se nakonec všichni nasytili.
Bůh by mohl všechno učinit sám. On nám však nabízí, abychom se na tom, co on dělá, do určité míry podíleli. A tak člověk může být spolupracovníkem na Božím díle. A vlastně všechno, co Bohu s upřímností odevzdáme, dostaneme zpět v nové podobě. A často v takové míře, abychom ještě mohli rozdávat druhým.