V dnešním evangeliu se objevuje postava Jana Křtitele, který je pro nás průvodcem adventní dobou. Jan Křtitel by asi nebyl člověk podle našeho gusta. Žil na poušti, chodil docela extravagantně oblečený, jedl kobylky a s hygienou to také asi moc nepřeháněl. A kdyby se dnes objevil někde na náměstí a začal vykřikovat: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky“; nebo: „Čiňte pokání, přiblížilo se nebeské království“, tak by nám asi napadlo, že se zbláznil.
A přece by nebylo dobré Jana Křtitele nějak podceňovat či přehlížet. Už ve Starém Zákoně byli proroci znamením. A Jan Křtitel, který byl vlastně posledním prorokem, je také takovým znamením. Je znamením svobody. Je to velký prorok, je to člověk, který se nebojí mocných. Je vnitřně svobodný, a proto si může dovolit své okolí provokovat. Asi ani dnes by nebyl problém potkat nějakého „exota“, který úmyslně provokuje tím, jak vypadá, co říká, nebo jak se chová.
Ale od Jana Křtitele je tady jedna zásadní odlišnost. Jan si nepřihřívá vlastní polívčičku, nechce upozornit na sebe, ale upozorňuje na Ježíše Krista, který má přijít. Jan není zahleděný do sebe a do svých vlastních problémů, ale má pohled upřený k Bohu. A ta Janova vnitřní svoboda může být i pro nás osvobozením a nadějí. Jan Křtitel je ústřední postavou adventu právě pro tu naději, kterou ohlašuje.
Volání Jan Křtitele nás má každý rok povzbuzovat k tomu, abychom dokázali adventní čas dobře prožít. Určité uspěchanosti se asi nevyhneme, protože těch různých úkolů, které jsou s předvánočním časem spojeny, je docela dost. Ale zkusme to. Zkusme se na chvíli zastavit a dobře prožít tento čas. Zkusme i v tom shonu nacházet vnitřní pokoj. A také se zamyslet nad nadějí, kterou Jan Křtitel předjímá.