Hlavním tématem dnešního evangelia je Ježíšova výzva k připravenosti. Máme žít tak, abychom byli připraveni na Kristův příchod a kdykoli mohli stanout Bohu tváří v tvář. Možná by nám to mohlo připadat trochu depresivní. Mluví se o zloději v noci, o trestu pro ty, kdo nedělají, co jim bylo uloženo atd. Jako bychom museli být stále ve střehu, jako bychom se museli stále něčeho bát. Evangelium však nechce nahánět člověku strach z Boha a z jeho soudu. Naopak. Chce nás vést k tomu, abychom se na Pána těšili, abychom si byli jisti jeho přijetím a jeho láskou. Protože hlavním Ježíšovým posláním je dát člověku jistotu spásy, jinými slovy jistotu přebývání u Něho. „Neboj se, malé stádce!“, říká Ježíš v úvodu dnešního úryvku.
Bdění podle evangelia je něco jiného než strach, něco jiného než ty výroky, které známe ještě z dob socialismu: „Lidé bděte“, nebo: „Vždy připraven“. V tomto bdění jde o to, aby se člověk nenechal přelstít a aby nepřišel o pozemský život. Zatímco podle evangelia se bdí proto, aby člověk byl připraven na to, že jednou z tohoto světa odejde. První bdění je ze strachu, aby člověka někdo nepřipravil o jeho výhody, práva nebo majetek; druhé bdění je proto, aby byl člověk připraven sám sebe Bohu odevzdat. Je to docela velký protiklad mezi připraveností podle lidských měřítek a připraveností podle Boží vůle.
Všichni máme ve své přirozenosti zapsaný pud sebezáchovy, únik před jakýmkoli ohrožením a snahu zabezpečit se. Boží milost však nás vede k překonání těchto omezení. Vede nás k širšímu pohledu na naši existenci a na dar života. Evangelium, přes všechny naše strachy, nabízí klid, pokoj, jistotu toho, že jsme na správné cestě, že náš život není pouhá náhoda, že jsme Bohem chtění a milovaní, že Bůh s námi počítá.
Bdění a připravenost, o nichž Ježíš mluví, ovšem také neznamená sedět se založenýma rukama a nečinně čekat. Znamená naopak aktivitu, snahu využívat čas, který je nám dán, využívat jej k tomu, abychom zde na zemi žili tak, abychom byli připraveni na setkání s Bohem na věčnosti.