Problém člověka, o kterém jsme slyšeli v evangeliu, spočíval v tom, že byl docela nesvobodný, že byl ke svému bohatství připoutaný. Ve chvíli smrti mu všechno bohatství nebylo nic platné, a vlastně vůbec nezáleželo na tom, jestli nahospodařil pár korun nebo několik milionů - v obou případech by z toho nic neměl.
Jak říká Ježíš, bohatý je ten člověk, který je „bohatý před Bohem“. Toto bohatství spočívá v tom, že Bůh člověka naplňuje. Když nám toto bohatství chybí, když nemáme zkušenost s Boží dobrotou, tak se právě toto bohatství snažíme nahradit hromaděním věcí. Jenže to je jenom jakási náhražka, která člověka stále udržuje v neklidu a nikdy ho nedokáže dostatečně uspokojit.
Kdyby materiální bohatství člověku stačilo, kdyby ho opravdu naplňovalo, potom by muselo být nejvíc nejšťastnějších lidí v nejbohatších zemích a potom by musel být každý bohatý člověk šťastlivcem. Ale my víme, že to tak není. Ale také není pravda, že by evangelium oslavovalo chudobu jako takovou, že by nás nutilo, abychom byli nemajetní a chudí jenom tak, jenom proto, že by chudoba byla svatá. Evangelium nechce, abychom byli jenom chudí, evangelium chce, abychom byli bohatí před Bohem. A proto nás zrazuje od touhy po jakémkoliv světském bohatství.
Proto nám radí, abychom se ničím nenechali spoutat a byli tak svobodní pro Boží věci. Cesta k chudobě a nezávislosti na majetku podle evangelia nesměřuje k tomu, že se prostě necháme ožebračit. Směřuje k přesvědčení, že chudý a nezávislý na majetku může být jenom ten, kdo sám poznal Boží bohatství. Kdo má radost z toho, co mu Bůh dává. Kdo poznal, že větší dary a větší jistota neexistují.
Dodatek: Termín „bohatý před Bohem“ není asi úplně výstižný. Myslím, že lépe by šlo říci „bohatý v Bohu“ nebo „bohatý Bohem“. Protože On je zdrojem veškerého bohatství, ze kterého my můžeme čerpat.