(6. 12.)
Pokání je milost, o kterou musíme neustále prosit Boha. Když se otvíráme Boží kráse, dobrotě a milosrdenství, jsme skutečně obráceni. Nechme tedy to, co je falešné a pomíjivé, a obraťme se k tomu, co je pravdivé, krásné a trvalé.
(5. 12.)
Jak nás očekávala láska před tím, než jsme se narodili, tak nás nyní očekává láska osobně. Pokud jsme očekáváni v nebi, proč žít podle toho, co pomíjí? Proč si stěžovat na noc, když nás čeká denní světlo?
(4. 12.)
Přijď, Pane Ježíši, probuď naše roztěkaná srdce. Rozmnož v nás touhu modlit se a potřebu milovat.
(3. 12.)
První krok víry spočívá v tom, říci Bohu, že ho potřebujeme, že potřebujeme jeho blízkost. Tím, že ho takto oslovíme, se cvičíme v bdělosti.
(2. 12.)
Boží milost mění život: přijímá nás takové, jací jsme, ale nikdy nás takové, jací jsme, neopouští.
(2. 12.)
Dnes, stejně jako včera, spočívá u kořene otroctví postoj lidí, který umožňuje zacházet s druhými jako s věcmi a pošlapávat jejich důstojnost. Otroctví je „ne-důstojnost“, protože nám všem důstojnost bere.
(1. 12.)
Srdcem poslání církve je modlitba. Modlitba je klíčem k tomu, abychom mohli vstoupit do dialogu s Bohem. Pokaždé, když čteme malý úryvek z evangelia, slyšíme Ježíše, který k nám mluví. Mluvíme s Ježíšem. Nasloucháme Ježíši a odpovídáme. A to je modlitba. Skrze naši modlitbu proměňujeme realitu. Proměňujeme naše srdce. Naše srdce se proměňuje, když se modlí. Můžeme dělat mnoho věcí, ale bez modlitby to nejde. Modleme se, aby náš vztah k Ježíši Kristu sílil skrze Boží slovo a život modlitby. V tichu, všichni, každý se modlí ve svém srdci. (text videoposelství)
(1. 12.)
Opakujme často pro advent charakteristické zvolání: „Přijď, Pane Ježíši!“: před setkáními, před studiem, před prací a před rozhodnutími, která musíme učinit, v důležitých okamžicích a ve chvílích zkoušek: Přijď, Pane Ježíši!